Louky zná úplně každý. A skoro každý by je pravděpodobně uměl popsat a definovat. Třeba tak, že je to plocha porostlá bylinami a travinami. Louka je prostě louka. Ale kde se tu vzala?
Louky v naší krajině totiž nejsou od nepaměti. Po poslední době ledové, ještě předtím, než začali lidé zakládat vesnice a zemědělsky hospodařit, na našem území skoro žádné nebyly. Skoro na celém území rostly lesy. A v lese jak známo, luční rostliny nerostou, je tam na ně příliš velký stín a málo světla. Louky byly jen tam, kde se stromům nedařilo. Byly to malé fragmenty stepí na suchých strání, alpinské louky na hřebenech našich nejvyšších hor nebo často zaplavované plochy kolem větších vodních toků. Tam všude nebyly vhodné podmínky pro růst dřevin, ale různé druhy bylin a travin obstály.
Rozmach luk přišel až s rozvojem zemědělství. Lidé se usadili, založili vesnice a začali odstraňovat lesy, čímž získávali půdu pro hospodaření. Část z ní použili pro pěstování jedlých plodin, a další část pro chov hospodářských zvířat. Na těchto plochách rostly spontánně rostliny, které byly buď spásány, nebo se později sekaly a sušily na zimní píci – seno. Díky této každoroční sklizni zde neměly dřeviny šanci znovu vyrůst a louky se postupně staly nedílnou a významnou součástí naší přírody a krajiny. Ovšem pokud by se na nich přestalo hospodařit, poměrně rychle zde vyroste les.