Louky vznikaly ve Střední Evropě v různých obdobích rozvoje společnosti. Již z dřívějších příspěvků víme, že existují i louky přirozené, kterých je však u nás minimum. Proto máme na mysli vznik luk pod vlivem lidské činnosti. Je otázkou, kdy již můžeme hovořit o skutečných loukách v dnešním slova smyslu, tedy o plochách, které slouží primárně k zemědělskému hospodaření. Dříve něž skutečné louky totiž vznikaly spíše mýtiny, na kterých lidé vykáceli les, nebo tam probíhala intenzivní pastva, nebo případně obojí.
Za louku však spíše považujeme plochu, na které se dlouhodobě stabilizovalo společenstvo trav a bylin pod vlivem sečení nebo pastvy, a kde se prakticky nevyskytují dřeviny. Takové první louky vznikaly nejdříve v době neolitické, přičemž například v období počátku našeho letopočtu jich hodně zaniklo, aby následně ve středověku opět přišel jejich rozvoj. Celková výměra luk se v průběhu staletí měnila a střídaly se i plochy s lučními porosty. Zajímavostí je, že pastva a sečení luk měly vliv i na formování dnešní horní hranice lesa v našich nejvyšších pohořích. Tam, kde je dnes louka, mohl být před několika staletími les a naopak. I dnes vidíme tyto změny v reálném čase a přímém přenosu, kdy na jedné straně nevyužívané louky zalesňujeme a na straně druhé pozemky, které jsou podle katastru nemovitostí loukami (používá se termín trvalý travní porost) nebyly po desetiletí obhospodařovány a velice často nápadně připomínají les, přičemž čas od času proběhne na některých takových plochách novodobé „vyklučení“ a obnova louky.
